Jak jsem již napsal, rozhodl jsem se že letos v únoru navštívím ostrov Zanzibar který je součástí Tanzanie - prefix 5H. I když tam ročně jezdí několik (možná desítek) radioamatérů, není tato země na pásmech slyšet úplně běžně, neboť místní radioamatéři se nějakému DX provozu (a obecně provozu na KV) v podstatě nevěnují. Proto jsem se pokusil zařídit si licenci na amatérské vysílání z této lokality. Avšak ještě při odjezdu z domova jsem si nebyl úplně jistý, jestli odtud budu smět vysílat.

Každá cesta většinou začíná balením zavazadla. Pokud někam cestujeme letecky, musíme vždycky brát ohled na jeho váhu. Naštěstí jsem cestoval s leteckou společností KLM, která má do některých zemí (včetně Tanzánie), takzvaný kusový režim zavazadel. To znamená, že kromě příručního zavazadla může mít jeden cestující až 2 odbavená zavazadla, každé o váze maximálně 23kg. Domníval jsem se že takovou váhu sice nevyužiji, ale 2 kusy zavazadel se mi hodily.

Vzal jsem si s sebou transceiver K2/100 (ten jsem měl spolu s notebookem v příručním zavazadle), a spínaný zdroj Alinco DM-330. Jako antény jsem si zabalil měděná lanka izolovaná PVC. Ta jsem si už doma nastříhal a doladil na správné délky na vertikální GP pro 7Mhz, 10Mhz, a 14Mhz (včetně čtyř radiál na každé pásmo). Potom také lanko délky cca 40m na smyčku. (Doma se mi smyčka délky 40m velmi osvědčila, neboť je velice "tichá" - nepřijímá tolik QRN, a navíc funguje na všech běžných pásmech od 40m nahoru, kromě WARC). Předpokládal jsem, že ji bude možné zavěsit na nějakou palmu. Potom jeden balun 1:1 a jeden 1:4 na smyčku. A na propojení dva 30m dlouhé kusy tenkého koaxu (tloušťky jako RG58 ale s pěnovým dielektrikem a plným drátem uprostřed). Pro případ, že bych musel použít nějaký provizorní dlouhý drát jsem měl také anténní tuner LDG AT-100. Pro kotvení čtyři hliníkové kolíky délky asi 50cm, a polyuretanová pletená lanka, celkové délky asi 100m.

Pro jistotu jsem přibalil i pistolovou páječku, nějaké nářadí a další drobnosti. Když jsem to všechno dal do kufru, mezery vycpal nějakým oblečením (trička, slipy, ponožky), přidal nějaké dárky (Becherovka, slivovice a podobně...) a navrch dal ploutve, zjistil jsem, že kufr váží skoro 28 kilo. Chvíli jsem přemýšlel co bych mohl postrádat, ale nakonec jsem tam nechal všechno. Však ono to nějak dopadne.

Jako druhé odbavené zavazadlo jsem měl laminátový teleskopický stožár od DX-Wire délky 12m (použitelná je tak 10m), ve složeném stavu asi 120cm, váha asi 3,5 kg.

Na letiště jsem se dostavil velice brzy abych měl dost času smlouvat o váze, případně ji nějak upravit. K mému překvapení proběhlo odbavení mých zavazadel nečekaně hladce. Slečna u přepážky sice podotkla, že jedno moje zavazadlo je těžší, než je limit, ale vzhledem k tomu že druhé váží jenom 3,5 kg jsem v součtu v limitu. Pouze mne upozornila, že žádné zavazadlo nikdy nesmí přesáhnout váhu 32kg. Takové zavazadlo prostě odmítnou a nelze to ani nijak doplatit.

Následuje "rentgenování" příručního zavazadla. Kdo někdy v poslední době cestoval letadlem ví, že notebook se musí ze zavazadla vyndat aby prošel rentgenem samostatně, někde dokonce požadují jeho zapnutí. Tak jsem ho vyndal a očekával jsem, že v dalším kole budu muset vyndat i transceiver. Byl jsem připraven odpovídat na otázky co je to za věc, ale nikdo se mne na nic neptal, ani mne nepožádal o vyndání z batohu. Prostě můj transceiver v příručním zavazadle nikoho nezajímal. Mimochodem, úplně stejně to probíhalo při všech dalších kontrolách. Těch kontrol bylo celkem šest. Tři tam, a tři při zpáteční cestě. Zatímco ostatním cestujícím zabavovali krabičky s džusy, nebo kakaovým mlékem o obsahu 2dcl, nebo kovové propisovačky, můj transceiver opravdu vůbec nikoho nezajímal.

Letěl jsem přes Amsterdam, kde jsem čekal na přestup asi 6 hodin, a přes Nairobi, kde jsem čekal dalších přibližně 6 hodin. Let z Amsterdamu do Nairobi probíhal v noci, takže jsem se v letadle navečeřel, vyspal a ráno za svítání jsem vystoupil v Africe. Po přistání se pilot rozloučil a popřál nám příjemnou procházku k letištní budově. Nikdo tomu moc nevěřil, většina cestujících stála na betonu u letadla a čekala na nějaký autobus. Když žádný nepřijel, pomalu se všichni vydali na cestu do haly. Po osmi hodinách sezení v letadle to byla příjemná ranní procházka.

Čekání na letišti v Praze	Čekání na letišti v Amsterdamu	Vystupujeme na letišti v Nairobi

Let z Nairobi na Zanzibar trval asi 2 hodiny. Sledoval jsem docela nudnou krajinu pod námi - žluto hnědá rovina, občas se zelenější nitkou okolo nějaké řeky. Později se začaly objevovat mraky a krajina se mírně zvlnila. A pak jsem v dálce před námi uviděl to co jsem očekával. Z mraků majestátně vyčníval zasněžený vrcholek hory - Kilimanjaro (5895m). To jsem ještě netušil, že se později budu s tímto symbolem Afriky setkávat na každém kroku a že se tak jmenuje dokonce i jedna značka piva. Ta hora působí opravdu impozantně a nelze se divit, že na ni jsou obyvatelé Tanzánie patřičně hrdí.

Asi za hodinu se pod námi objevilo moře, v něm sem tam nějaký malý ostrůvek a zanedlouho jsme přistáli na letišti Kisauni na Zanzibaru.

Kilimanjaro je opravdu nádherná hora	Přistáváme na Zanzibaru	Vítejte na Zanzibaru

Když jsem vystoupil z letadla, měl jsem pocit jako kdybych v nejparnějším létě vlezl do skleníku. Teplo, a hrozné vlhko. Během několika minut měli všichni turisté promočená trička přilepená na tělo. Pravda je, že si na to člověk poměrně rychle zvykne, tělo se nějak přizpůsobí a druhý, nebo třetí den už je v pohodě. Na letišti musel nejdřív každý cizinec vyplnit imigrační kartu a za 50 USD zakoupit vízum. Pak si vyzvedl svoje odbavená zavazadla a mohl opustit letištní budovu. Žádná kontrola zavazadel, žádná celní kontrola, nic. U výstupních dveří byl dav černochů, kteří jeden přes druhého nabízeli levné TAXI, levný hotel, výhodnou výměnu peněz, levného průvodce po městě a já nevím co ještě... Na mne tu čekal zástupce CK, který mě odvezl asi 60km na sever, kde jsem měl zaplaceno ubytování. Tahle cesta autem byla pro mne prvním setkáním s Africkou realitou a musím se přiznat, že to byl docela šok. Těžko se to popisuje a bohužel i fotografie má do reality daleko. Mě to připadalo jako strašný chaos. Všude spousta lidí, mnozí něco někam přenášejí nebo převážejí, jiní zase leží nebo sedí tam, kde se jim zrovna zachtělo. Mezi keři a palmami jsou polorozbořené domky a chatrče - některé ze dřeva a trávy, jiné s náznakem nějaké cihlové zdi, mnohé "vylepšené" nějakým kusem igelitu, nebo vlnitým plechem a mezi tím vším nečekaně velké množství dětí. Zdání chaosu jistě umocnila skutečnost, že se tu jezdí vlevo a protože na silnici je hodně cyklistů, často vezoucích nějaký "nadrozměrný" náklad, povozů tažených zvířaty a běžně si tu hrají děti, všichni řidiči skoro pořád troubí. Téměř po celé trase byla docela pěkná asfaltová silnice.

V ulicích Stone Town	V ulicích Stone Town	Opouštíme město

Po celém ostrově roste spousta kokosových palem. Prý je tu vysázeli ještě v dobách kdy ostrov patřil Arabům (alespoň tak mi to říkal řidič). Zeptal jsem se ho jestli jsou také u hotelu do kterého mě veze. Vysvětlil jsem mu, že bych si na ni rád uvázal nějakou drátovou anténu. (Nevím, jestli mě pochopil, ale tvářil se, že ano). "Jó, tak to nebude problém. Takovéhle třicetimetrové palmy jsou tu všude. A když si řekneš nějakému klukovi, tak ti tam za pár drobných klidně vyleze a anténu přidělá".

Asi 2 km od cíle jsme odbočili na prašnou cestu. Řidič mi říkal, že teď je už docela opravená, ale ještě před dvěma měsíci že sem nikdo nechtěl jezdit, protože se tu špatně projíždělo i s terénním autem. Mě se tedy moc opravená nezdála. V jednom místě jsme spodkem auta drhli o kameny které z cesty vyčnívaly a nebylo možné se vyhnout.

Hlavní tah přes celý ostrov je docela slušná asfaltka	Jakmile se z ní odbočí vypadá to obvykle nějak takhle	Recepce (vlevo)

Přijeli jsme na místo. Recepce byla malý domek se "slaměnou" střechou. Recepční o mě věděl, dal mi klíče od "pokoje", vzal mi kufr a odvedl mě k bungalowu, kde jsem měl bydlet následující dva týdny. Vypadalo to lépe, než jsem čekal. Pokoj s koupelnou a byla tu dokonce i klimatizace (cestovka slibovala pouze stropní ventilátor). Na můj dotaz, jestli si tu mohu postavit nějakou anténu na krátké vlny recepční odpověděl: "No problem". Já jsem však přece jenom nějaký problém viděl. V celém areálu nebyla jediná kokosová palma, a dokonce ani žádný strom, nebo nějaká konstrukce vyšší než asi dva metry. Nejvyššími objekty byly ty domky ve kterých se bydlelo. Ještě že jsem s sebou vezl ten laminát...

	Můj domov na příští dva týdny.

Pokračování příště...

Jarda ok1hdu