V minulých článcích o mé letošní únorové dovolené jsem se hlavně věnoval záležitostem okolo amatérského vysílání. V posledním díle bych se rád podělil o některé moje dojmy z tohoto afrického ostrova, a také tu ukázal pár fotek. Pro ty, kdo by se chtěli začít učit svahilsky, je tu odkaz na malý česko-svahilský slovníček pro začátečníky :-)

Jak jsem napsal minule, přes den bylo na všech amatérských pásmech velice silné průmyslové rušení, takže vysílat se dalo pouze buď brzy ráno, nebo večer a v noci. Přes den jsem se tedy věnoval jiným činnostem.

V Tanzánii (a tedy i na Zanzibaru) jsou dva úřední jazyky - Svahilština a Angličtina. (Tady je o Svahilštině něco málo česky). Anglicky se učí děti již v základní škole (povinná školní docházka je od sedmi let), takže není problém se tu anglicky domluvit. Anglicky rozumějí i lidé na vesnici, kteří anglicky nemluví. Sice odpoví buď svahilsky, nebo jenom ukáží, ale otázce evidentně rozumějí.

Většina turistů zde tráví celý den ležením na lehátku na pláži. Buď spí, nebo si čtou knížku (a pak usnou). V poledne se probudí, něco snědí a vypijí a dále pokračují v tom samém. Docela mi je divné, že se téměř nikdo nekoupe v moři. Tím, že jsem si chodil vždycky ráno a navečer zaplavat, přičemž jsem strávil ve vodě vždycky asi hodinu jsem byl docela rarita.

Cestovní kancelář sem láká turisty sloganem: "Navštivte Zanzibar - ostrov koření". Je pravda, že jsem tu viděl pár miniautobusů, s nápisem "SPICE TOUR". Jak mi ale řekl jeden taxikář, tenhle autobus vozí turisty na jedno místo na ostrově, kde se ještě, právě speciálně kvůli turistům, nějaké koření pěstuje. Dokonce i druhy, které se tu v minulosti nikdy nepěstovaly. Jinak se tu pěstování koření již nevyplatí a země se docela rychle přeorientovává na turistický průmysl. Podle mého názoru by se více hodil slogan: "Navštivte Zanzibar - ostrov Italských turistů". Italů je tu tolik, že ve školách rapidně stoupá zájem o výuku Italštiny. Je úplně běžné, že vás malé předškolní děti zdraví "ciao".

Hotely a k nim přilehlé pláže jsou vždycky jakýmsi chráněným územím pro turisty. Tam, kde jsem bydlel já nebyly žádné ploty, takže to nepůsobilo tak nepříjemně. Dokonce v areálu bylo několik domků místních obyvatel a na jednom konci pláž navazovala na vesnici, takže místní lidé se tu mohli volně pohybovat spolu s turisty. Některé hotely jsou však obehnány vysokou zdí s "ostnatým drátem" z rozbitých lahví, částečně zalitých do betonu. V areálu těchto hotelů je uklizeno, každý den se uhrabává písek na pláži, sbírají se odpadky. Jenže pouze o pár metrů dále jsou hromady odpadků, ve kterých se přehrabávají jakési polodivoké slepice. Je to obrovský kontrast.

Pláže jsou tu dokonalejší než v kalatogu...	...	...a přitom téměř prázdné.
Bungalow pro turisty...	ale stačí se otočit o 90 stupňů...	...
Takhle tráví čas většina turistů	A nebo pro změnu takhle	Stánky se suvenýry na pláži

Na plážích je obrovské množství stánků se suvenýry. Všude Vám nabízejí sošky (údajně z ebenového dřeva), ale hlavně strašnou spoustu obrazů. Když ty obrazy člověk vidí poprvé, docela se mu líbí a nějaký by si i koupil. Po pár dnech (nebo i hodinách) ale zjistí, že všichni nabízejí naprosto stejné kopie. Nejde o nějaké strojně vyrobené kopie. Každý obraz je ručně namalovaný. Jenže ten samý (do poslední tečky zkopírovaný) můžete koupit u kteréhokoli malíře-prodejce. A bohužel, pokud se člověk chce v klidu projít po pláži, stále vás někdo zastavuje, abyste si šli prohlédnout jeho obchod, a jen se člověk jednoho zbaví už je u něj další. A každý začíná konverzaci stejně: "Hello, jak se jmenuješ ? Odkud jsi ? To je tu na Zanzibaru krásně, že ? Úplný ráj na Zemi." (S tím rájem to opakují skoro všichni). Mě to tak otravovalo, že mi nakonec byly ty obrazy odporné a žádný jsem si nekoupil.

Chudák. Manželka s dcerou uvnitř nakupují.	Na první pohled docela zajímavé...	Jenže všichni nabízejí to samé.
Hlavně motivy Masajů.	Jenže Masajové na Zanzibar vlastně nepatří..	Jsou to pastevci z vnitrozemí Afriky.
Zano. Jakmile jsem řekl že jsem z Čech, hned se zeptal, jestli je brankář Petr Čech opravdu od nás.	Ženy na stavbě nové restaurace. Uprostřed boss.	dáma s víčky od PET lahví

Po pár dnech, když jsem se tu trochu rozkoukal (a hlavně po cestě do Dar Es Salaam, která mi dala hodně zkušeností), jsem se snažil trávit co nejvíce času mimo toto "chráněné území" a cestovat po ostrově. Cíleně jsem se vyhýbal právě různým turistickým atrakcím, které již mají s tradičním životem místních obyvatel společného jen velmi málo. A právě u nich se vyskytuje největší množství těchto prodejců suvenýrů, a různých dalších "naháněčů". Místní lidé, kteří ještě nepropadli turistickému byznysu jsou naprosto bezproblémoví. Rádi si popovídají, zeptají se jak je u nás, a jestli se máme lépe po změnách od roku 1989. Překvapilo mě, jak se rádi baví o politice. Postěžují si na vládu, že jim už několikrát zfalšovala volby:"Jo, to kdyby se stalo v sousední Keni, tak už se střílí a rabuje. To jenom my jsme takoví blbci, že si necháme všechno líbit."

V restauraci na pláži, kam jsem chodil na snídaně byl jeden číšník, který na mne často mluvil svahilsky a hrozně rád mi potom vysvětloval, co to znamená. Využil jsem toho, a na snídaně jsem si začal nosit sešit, kam jsem si zapisoval slova a fráze ve Svahilštině. Nějak se to rozkřiklo, a tak mne celý personál restaurace začal učit svahilsky. Turisty tu běžně zdraví "jambo" [džambó]. Znamená to něco jako ahoj nebo hello. Jak jsem se ale dozvěděl je to zjednodušený pozdrav pro turisty, který se začal používat až v posledních letech. Já jsem potom místní udivoval pozdravy jako "Habari za asubuhi" - Dobré ráno, "Habari za mchana" - Dobré odpoledne, nebo třeba výrazem "Chumba thelathini na mbili" - pokoj číslo třicet dva. Docela se hodil výraz "la asante" - děkuji, nechci, který přece jenom na různé prodejce a naháněče fungoval o nělo lépe, než anglické "no thanks". Zjistil jsem, že Svahilština není tak složitý jazyk, jak jsem si do té doby myslel a při troše snahy by se asi dal celkem brzy naučit. Používá latinskou abecedu a výslovnost je pro nás velice jednoduchá, prakticky stejná jako v Češtině. Jenom ch-č, j-dž, sh-š, th-angl. neznělé th. Asi jsem měl docela dobrou výslovnost, protože se mi párkrát stalo, že po pozdravu mi dotyčný začal něco vyprávět a já mu musel vysvětlit, že neumím nic jiného než tu frázi, kterou jsem právě použil. Pro ty, kdo by se chtěli začít učit jsem vytvořil malý Česko-Svahilský slovníček i s přepisem výslovnosti (hi).

Restaurace na pláži	Hned vedle si můžete objednat masáž...	..nebo v sousední "office" půjčit výbavu na šnorchlování.
Můj "třídní učitel" Svahilštiny	Vedoucí restaurace	Část personálu restaurace. Za snahu jsem jim dal Becherovku.
Interiér restaurace	Na jídlo si nemohu stěžovat.	Někdo říká, že se to nedá pít. Mě Kilimanjaro docela chutnalo.

Docela mne překvapilo, že lidem nevadí focení na ulici. Pokud jsem chtěl vyfotit nějakého konkrétního člověka, vždycky jsem se ho zeptal, jestli mu to nevadí, případně jsem s ním prohodil pár slov. Pouze výjimečně se mi stalo, že někdo chtěl za vyfocení zaplatit. Když jsem řekl, že ho tedy fotit nebudu, tak mávl rukou, ať si ho tedy vyfotím i bez placení. Zjistil jsem, že v tomhle má obrovskou výhodu digitální foťák. Poté, co jsem někoho vyfotil jsem mu hned mohl ukázat, jak na fotce vypadá. Když se mu to nelíbilo, vyfotil jsem ho znova v jiné pozici. A třeba ještě několikrát, dokud nebyl se svým vzhledem na fotce spokojen.

Vesnice poblíž pláže	...	...
Ndirův supermarket	základní škola	Není nad to lehnout si do stínu fíkusu.

Pro cestování po ostrově jsem používal nejoblíbenější místní hromadný dopravní prostředek - Dala Dala - veřejný dopravní prostředek typu "share taxi". Jedná se o malý autobus s otevřenou kabinou pro cestující. Sedí se na nízkých lavicích po stranách. Oficiálně se tam vejde 20 cestujících. Běžně jich tam je ale více, a řidič s průvodčím zastaví každému, kdo chce svézt. Autobus má vyztuženou střechu a na ní se vozí náklad. Časté jsou kontroly policie, která cestující přepočítává. Pak se průvodčí s policistou chvíli dohadují. Nakonec zajdou za auto tak, aby na ně cestující neviděli, průvodčí strčí policistovi nějakou bankovku a jede se dál. "Dopravní obslužnost" je tu opravdu vynikající. Nikdy jsem nemusel čekat déle, než asi 15 minut, a těchto autobusů tu jezdí snad stovky. Průvodčí, kromě toho, že kasíruje cestující a rovná je na lavice, aby se jich tam vešlo co nejvíce, také nakládá a skládá materiál, který se veze na střeše. A jelikož se tam toho vozí dost, je to celkem náročná práce. Jednou nám ze střechy v zatáčce asi v osmdesátikilometrové rychlosti spadl pytel s moukou. Jen o pár centimetrů minul motocyklistu, který se mu bravurní myškou vyhnul. Řidič zastavil, průvodčí pro pytel doběhl, hodil ho na střechu a jelo se dál. Za celou dobu jsem se v autobuse setkal pouze se třemi turisty (bělochy). Jeden byl student z Británie a další dva byl pár, Ital a Francouzka, oba tak ve věku mezi čtyřiceti a padesáti, kteří spolu cestovali po Africe jenom s batohy na zádech. Každému, kdo by cestoval na Zanzibar doporučuji tento dopravní prostředek používat. Je to levné, a rozhodně člověk uvidí více, než když použije autobus pro turisty.

Tvrdím, že kdo necestoval Dala Dala, nepoznal Zanzibar.

Autobusové nádraží ve Stone Town	...	Vyhlížení (nahánění) pasažérů
První pasažéři (kromě mne)	Vedle se zatím nakládá na střechu	Další pasažéři
Tenhle je nějaký luxusní. Ale do Bububu jsem nejel.	Hlavně řádně využít nákladní prostor.	Zastávka u silnice. Pokud je ale potřeba, zastaví se v podstatě kdekoliv.

Prodavač cibule na tržnici	Prodavač bot	Prodavač pečiva
Zásobovač s banány	V uličkách Stone Town	V uličkách Stone Town
Oprava fasády	prodej sušených rybiček	Nákladní doprava
	Obchod s auto-součástkami. Měl i baterie a elektrocentrálu.

Jarda ok1hdu